Natřikrát o.s.

Historie sdružení Filigrán

Nebudeme pátrat po tom, kde přesně leží ten bod nula, od něhož lze počítat historii té současné kumpánie zvané Filigrán. Jisté je jen to, že pro název Filigrán se kdysi (zřejmě někdy kolem roku 1995) po dlouhém přemítání a přísné autocenzuře rozhodla jistá skupinka žaček baletní školy za účelem svého výstupu na plese. Pečlivě vybraný název se pak udržel i nadále.

Filigránu v tehdejší zárodečné podobě byly vlastní úhledné a precizně propracované taneční kousky, za něž si ze soutěží scénického tance čas od času přinesl ocenění za čistý taneční projev. Zřejmě již v této době se zrodil fatální vztah mezi Filigránem a Dobrou Zelenkovou. Tuto decentní dámu neurčitého věku nikdy nikdo nespatřil, od jistého okamžiku je však autorkou všech filigránských choreografií.

Nedlouho poté, co vznikl, se převratnou událostí v životě Filigránu stala účast na letních seminářích v Ústí nad Orlicí a setkání s tehdejšími studenty pražského Duncan centra Leou Čapkovou a Janem Benešem. Najednou se tu otvíral pohled na tancování z úplně jiného konce a navíc v prvotřídním provedení. Nejcennějším aspektem tance (nebo říkejme už raději pohybu) se od té chvíle stala přirozenost - někdy tak těžko dosažitelná. Přirozenost až živočišnost, rychlost a síla. Tehdejší mety stát se "dřevochlapicemi" však dosaženo nebylo.

Chuť a potřeba vstřebávat nové a nové podněty svedla tehdejší Filigrán dohromady s dalším brněnským souborem, Malým tanečním seskupením (MTS). Tam to jeho vedoucí Lenka Švandová myslela s tancováním zase úplně jinak. Pohyb není zdaleka jen forma. Je to především prožitek, rozpoložení, prostředek k vyjádření myšlenky. Jít do svého nitra, zkoumat, zkoušet, zapomenout už poznané. Nestydět se. Jen potom bude pohyb pravdivý, a o to jde. Moc užitečná zkušenost. Zdá se však, že taková důslednost nebyla Filigránu úplně vlastní, a tak po pár letech (1996-2000?) vzájemného personálního prolínání obou těles se tato dvě od sebe zase v klidu a míru zcela oddělila.

Filigrán si hledal svou vlastní cestu. Nebyla jí ani nedosažitelná dokonalá technika, ani snaha o jakoukoliv předem danou výpověď. Byl jí prostě pohyb, nezatížený jakýmikoliv přívlastky. Chcete-li však, tak především takový, který pobaví samotné interprety. Kterému mohou stoprocentně důvěřovat, protože jasně cítí, že nějakým nepopsatelným způsobem skrze něj z člověka proudí ven to nejintimnější, jinak hluboko utajené. Takový, který se někdy těžce a dlouze hledá a jindy zase zcela náhodně nalézá mezi výbuchy smíchu. Pohyb, který nakonec vypráví sám o sobě nějaký příběh, aniž by to od něj někdo předem vyžadoval. Pohyb, který se nebojí improvizace ani neplánované změny, protože je živý a hravě se přizpůsobí. Tak tohle všechno když se podaří...

Filigrán si usilovně hledal nejen svou vlastní cestu, ale i své nové kumpány - především pány. I ti byli nakonec někdy na sklonku 90. let nalezeni a společně s nimi Filigrán vstoupil do éry velkých plánů, nových kontaktů a horečné organizační činnosti. Počet filigránských vystoupení i počet těch, kteří o ně sami aktivně projevovali zájem, příjemně stoupal. K takovým nejváženějším třešničkám na dortu patří třeba vystoupení na Tanci Ostrava 2004 nebo několik veselých tanečních výletů do Rakouska. Stejnou péči jako sobě samým věnují členové Filigránu i svému svěřenci - Mezinárodnímu festivalu současného tance a pohybového divadla NATŘIKRÁT.

 

 
 
© 2008 www.natrikrat.cz Tvorba webových stránek Brno